Dixíčkův život

(prožil 13let)

Dixíka jsem našla, no řekla bych tak v 9letech na můj svátek u školy. Bylo to štěňátko. Procházeli jsme s kamarádkou kolem a on se k nám přidal. Byl nádherný. Šli jsme ke kamarádce, jestli si ho může nechat, ale bohužel nemohla. Už jednoho pejska měli. Nevěděli jsme co s ním. Moje mamka mi psa vždycky zakazovala. Vydali jsme se na veterinu, bylo zavřeno. Tak na úřad a po cestě jsem potkala tátu (měli jsme jit vybrat knížku k mému svátku, ale nepřjel včas), řekl mi ať si sednu do auta (i se psem). Vysvětlování přišo až doma. Táta řekl  že zatím bude u nás v altánku, dokud se o něj někdo nepřihlásí. Nevím jestli tenkrát na ten úřad nešel záměrně, nebo jestli opravdu neměl čas, nebo zapomněl :o) To je už ale jedno. Táta pomalu umlouval mamku aby mohl Dixík být doma s námi. Mamka nejprve polevila jen do kopelny a na chodbu. No ale když jsme se zavřeli bylo mu tam smutno a tak časem bylo jeho místečko i v kuchyni, kde na nás viděl :o)

První roky trávil spoustu času s tátou, potom už to bylo horší a dokud jsme nepřišli ze školy nebo mamka z práce byl zavřený doma. Za to pak mohl být celou dobu venku a mohl běhat kam chtěl, když jsem s ním zrovna neběhal opičí dráhu :o), protože jsme neměli plot. I tak chodil strašně rád na procházky, proháněl srnky, lítal po lese, vždy se celý ulítaný vrátil ke mě. Když jsme s bráchou odešli do světa, zůstal s mamkou. Přez její odmítavé začátky to nakonec byl pejsek kterého by nedala.

3x se nám ztratil na více jak den. Poprvé jsme s taťkou objížděli město a našli ho. Po druhé ho mamka nechala vyhlásit na úřadě a ozvala se nějaká paní co ho našla, chtěla si ho nechat, ale naštěstí nám ho vrátila :o) a  naposledy se chtěl vydat pravděpodobně za fenečkou, kterou potkal na dovolené a když mamka byla opět na úřadě, ozvala  se policie, že ho našli u dálnice a měli ho v kotci. Měli jsme vždy z pekla štěstí :o)

Celý život byl v podstatě zdravý. Jako štěňátko jednou ochrnul na tlapky, ale do tří dnů ho z toho veterinář dostal a od  té doby se nic podobného neopakovalo. Bohužel jednou ho prokousl nějaký velký pes, naštěstí jen kůži. Přišli jsme na to asi až po týdnu, ale přez to se mu rána krásně zahojila.

Asi ve 12ti letech mu začlo narůstat bříško, nejprve nám veterinář řekl že je už starý a je to normální, ukládá se mu více tuku a tak. Po čase měl ale bříško velké a žebra a páteř mu začínala víc a víc vylézat. Pak Oskar ukousl Dixíčkovi ouško, museli jsme na pohotovost. Ouško už mu nepřišili  a řekli nám, že má nádor. Když se mu ouško zahojilo, chtěl ho tento doktor operovat. Když jsem viděla jak Dixík trpěl  s ouškem, když měl mít krunýř (nakonec ho nenosil a byl poslušný) nedovedla jsem si představit jak by se trápil se zavázaným bříškem a krunýřem (který by v tomto případě asi opravdu musel mít). Dlouho sem váhala, škoda že nám nemohl říct, co by si přál. Nakonec náš veterinř řekl, že si dokáže představit co v tom bříšku má, ale že operace by byla k ničemu, jen by se pejsek trápil. Dal mu prášky a ani nevíte jak moc mu pomohly. Najedou to byl zase náš Dixíček co nás vítal, štěkal na kolemjdoucí, slunil se a přišel se i pomazlit.  A jak jsme měli radost že se zlepšil, jednoho dne ráno už se neprobudil, umřel v noci ve svém pelíšku (týden před Choicíkovým narozením). Doufáme jen že se příliš netrápil a že tu s námi byl šťastný a spokojený.

Teď odpočívá na zahradě, zůstane v našich srdcích.